E. Fromm - Mít, nebo být?

Nabízím „krátké“ shrnutí, které jsem vypracoval jako semestrální práci na předmět 'Úvod do obecné teorie hodnot – axiologie', květen 2007.

Přestože jsem knihu Mít nebo být četl především „z povinnosti“, a sice jako podklad pro vyhotovení zápočtové práce, tato mě velice zaujala a mohu jen trochu politovat, že jsem ji neobjevil již dříve. Fromm zde uvádí empirickou psychologickou a sociální analýzu dvou způsobů existence – v modu vlastnění a v modu bytí. Poukazuje na krizi společnosti a navrhuje možnosti řešení, předkládá jistou vizi nového člověka a nové společnosti. Kniha je členěna do tří základních částí. Po krátkém uvedení do problematiky nás autor seznamuje s rozdílností pojmů 'mít' a 'být', ve druhé části analyzuje a porovnává jednotlivé mody existence a závěr tvoří právě pojednání o novém člověku a nové společnosti1).

Úvod

„Velký příslib neomezeného pokroku – příslib ovládnutí přírody, příslib hmotného nadbytku, maximálního štěstí pro maximální počet jedinců a neomezené osobní svobody – udržoval naděje a víru celých generací od počátku průmyslové éry.“[str. 13] Takto Fromm charakterizoval podstatu hnacího mechanizmu průmyslové éry, ovšem tento příslib ztroskotal. Stále více lidem dochází, že se stali pouhými kolečky stroje byrokracie a že neomezené uspokojování potřeb nevede ani k blahu ani ke štěstí. Se značným technickým pokrokem navíc vyvstávají nové hrozby – ekologické katastrofy a nukleární války. Rýsuje se zde náznak, že čím více roste lidská moc, tím ubožejším se člověk stává.

Proč ale příslib selhal? Byl postaven na dvou hlavních předpokladech: cílem života je štěstí (maximální hédonismus - pojetí slasti jako nejvyšší hodnoty, dobra) a dále na předpokladu, že egoizmus, sobectví a chtivost, které jsou nezbytné pro fungování systému, vedou k míru a harmonii. Podle Fromma však „teoretické úvahy ukazují, že radikální hédonismus nemůže vést ke štěstí a proč k němu za dané lidské přirozenosti vést nemůže. …Jsme společenstvím notoricky nešťastných lidí: osamělých, úzkostných, depresivních, destruktivních, závislých – lidí, kteří rádi zabíjejí čas, jejž se tak snažíme ušetřit.“[str. 18] Egoistu pak prezentuje jako osobu mající slast z vlastnictví, protože jejím cílem je mít. Čím více pak má, tím více je a nezbytně musí pociťovat nepřátelství k ostatním – zákazníkům, konkurentům. Nikdy však nedojde uspokojení, jelikož její přání nemají hranic. To je jasný rozpor s daným předpokladem.

Dříve však, ve středověké společnosti, bylo ekonomické chování určováno etickými principy. Známe například Akvinského formulaci spravedlivé ceny (spravedlivá cena zboží jen taková, aby umožňovala úhradu nákladů spojených s jeho výrobou a prodejem a obchodníkovi zabezpečovala pouze přiměřené živobytí). Zásadní změna ale přišla v 18. století, kdy došlo k odloučení ekonomického chování od etiky a lidských hodnot. Zisk přestal znamenat zisk pro duši, ale pouhý materiální zisk, vývoj systému už není určován tím co je dobré pro člověka, ale tím co je dobré pro společnost. Fromm naznačuje, že kráčíme vstříc ekonomické katastrofě a zdůrazňuje nutnost proměny člověka a sociálního systému, která však není možná bez základní změny v hodnotách a postojích lidí. Přestože od vydání jeho knihy uplynulo již více než třicet let, ke zmiňované katastrofě stále nedošlo. To ovšem neznamená, že jsme k ní přestali kráčet a možná se naše tempo za tu dobu i trochu zrychlilo.

I. Porozumění rozdílu mezi mít a být

Aby člověk mohl vůbec žít, musí nezbytně některé věci mít. Na základě tohoto předpokladu můžeme dojít až k závěru, že pokud někdo nic nemá, je nic. Tedy pak čím více má, tím více je, což jsem zde již zmínil. Jako protiklad Fromm postavil Buddhu, Ježíše, Mistra Eckharta a Marxe, podle nichž by cílem nemělo být 'mít více', ale 'být více'. Tyto extrémy názorně ukazuje při srovnání básní o květině. První od britského básníka Tennysona, který ji zahlédne a chce ji mít, zkoumat a tím ji v podstatě zabije. Naopak japonský básník Bašó ji pouze vidí a nechce s ní nijak dál manipulovat. Jakýsi střed pak tvoří Goethova báseň, v níž květina dokonce promlouvá, on ji utrhne, ale znovu zasadí tak, aby ji měl na očích.

Stále větší sklon spíše k 'mít' než k 'být' je patrný i na vývoji jazyka. „Určitá změna v důrazu na vlastnění a bytí je patrná v narůstajícím užívání podstatných jmen a v poklesu užívání sloves v západních jazycích během posledních několika staletí.“[str. 35] Lidé si tak začínají přivlastňovat vše od předmětů, přes lásku až po další osoby samotné. Je to patrné na příkladu, který Fromm uvádí: „Doktore, mám problém; mám nespavost. I když mám krásný dům, krásné děti a šťastné manželství, mám hodně starostí.“[str. 36] Dodává, že dříve by člověk spíše řekl, že je v nesnázích a trpí nespavostí. Mnoho jazyků navíc ani neobsahuje přímý výraz pro slovo 'mít' a při vývoji společnosti dochází k vývoji od výrazu 'je to mně' k výrazu 'já mám', ale opačně tomu nebývá.

Rozdíly názorně ukazuje také na příkladech s každodenní zkušeností: při učení s důrazem na 'mít' se obsah nestává součástí žákova vlastního systému myšlení, nijak ho neobohacuje ani nerozšiřuje, je zde patrné odcizení. Naopak v modu bytí přijímají a odpovídají aktivně, tvořivě, ovšem to je možné jen za předpokladu, že přednáška nabízí stimulující materiál. Vzpomínání v modu vlastnickém je pouze mechanické, kdežto v modu bytí se jedná o aktivní vyvolávání slov, myšlenek. Fromm prezentuje dokonce zaznamenávání informací jako formu odcizeného vzpomínání – pokud si něco zapíši, už informace 'mám', nejedná se tedy o aktivní 'vědění', a pokud je ztratím, ztratím i informace, vzpomínky. Nepopírá však, že zaznamenávání některých informací je nutné, „ovšem odklon od vzpomínání přerůstá jakoukoliv rozumnou míru. Na sobě samých se můžeme snadno přesvědčit, že zapisování snižuje schopnost vzpomínání.“[str. 49] Při rozhovoru, diskusi s důrazem na 'mít' jednotlivé strany mají názor. Ten je jejich vlastnictvím a „… mají strach ze změny svého názoru proto, že jejich názor je jejich majetkem a jeho ztráta by znamenala ochuzení.“[str. 50] V modu bytí přestává být rozhovor výměnou zboží a nezáleží na tom kdo má pravdu, diskutující se nerozcházejí s triumfem, ale s radostí. Uplatňování autority v modu bytí se odvíjí od základu osobnosti, nejen od sociálních funkcí, jak je tomu ve vlastnickém modu. Dále je patrný rozdíl mezi vlastněním informací a věděním: „Optimální vědění v modu bytí znamená vědět hlouběji. V modu vlastnění to znamená mít více vědomostí.“[str. 58] A nakonec rozdíl mezi vírou v jednotlivých modech. „Víra ve vlastnickém modu je berlou pro ty, kteří chtějí jistotu, kteří chtějí být v souladu se životem, aniž se odváží sami hledat.“[str. 60] Naopak v modu bytí je víra vnitřní orientací, postojem pravdy, kterou si je člověk jist na základě své zkušenosti.

V závěru první části porovnává Fromm modus vlastnění a bytí ve starém a novém zákoně a ve spisech Mistra Eckharta. Zde mě zaujala především Eckhartova definice bytí, které vidí jako činnost, rození, obnovu, tok, prýštění, tvořivost. Takto aktivního člověka přirovnává k nádobě, která se zvětší, jakmile se naplní, a nebude proto nikdy plná. Tuto část o rozdílech mezi 'mít' a 'být' myslím nejlépe uzavře názor Mistra Eckharta: „Lidé by neměli tolik uvažovat o tom, co mají dělat, jako o tom, čím jsou … proto se starejte o to, abyste se soustředili na to být dobrý, a nikoliv na počet nebo druh věcí, které se mají udělat. Naopak klaďte důraz na základy, na nichž spočívá vaše dílo.“ [str. 83]

II. Analýza základních rozdílů mezi dvěma mody existence

Jako první se Fromm věnuje analýze vlastnického modu existence. Jeho základ tvoří společnost založená na majetku, kde jediným přáním je jeho získání a zvětšování a majetní lidé jsou obdivováni jako nadřazené bytosti. Největší potěšení však neplyne z vlastnění materiálních věcí, ale z vlastnění živých bytostí. To je zejména případ patriarchální společnosti, kde i muž který nevlastní majetek může tento nedostatek kompenzovat ve vztahu ke své ženě, dětem, svým zvířatům – považuje se za jejich absolutního pána. Ale přivlastňování bytostí je dobře patrné i z vyjadřování, kdy mluvíme například o našem lékaři, zubaři, právníkovi, šéfovi.

Nemalou část majetku tvoří samozřejmě i ego: „Naše ego je nejdůležitějším předmětem našeho vlastnického cítění, protože zahrnuje mnoho věcí: naše tělo, naše jméno, naše společenské postavení, náš majetek (včetně vědění), představu, kterou máme sami o sobě, a obraz, který chceme, aby o nás měli ostatní. Naše ego je směsí reálných kvalit, jako jsou poznatky a dovednosti a určitých fiktivních kvalit, které vytváříme okolo reálného jádra. Avšak podstatným bodem není tolik to, co ego obsahuje, ale to, že ego se pociťuje jako věc, kterou každý má, a že tato 'věc' je základem našeho pocitu identity.“[str. 90]

Dalšími faktory podporujícími vlastnický modus jsou například zmíněná jména, která vytvářejí iluzi, že jsme nesmrtelní. Člověk má ale tendence si přivlastňovat například i lásku, hrdost, nenávist či radost, ačkoli nemají žádnou realitu a jde jen o procesy odehrávající se v lidské bytosti. Majetek navíc už neslouží jen k uchování hodnot, ale těžiště je ve spotřebování a věk automobilů prezentuje, že je majetek také symbolem společenského postavení. Má-li člověk nové auto, to ho brzy 'omrzí' a chce si pořídit nové. To ale platí o všech věcech obecně. Fromm píše, že „… nakupování se stává nakupováním pro 'vyhazování'.“[str. 90] Protože častější kupování rovněž zvyšuje vzrušení z nabytí a máme více příležitostí uskutečnit dobrý obchod.

Fromm také definuje pojem existenční vlastnění. Jak jsem již zmínil, člověk potřebuje pro přežití vlastnit a používat jisté věci, bez kterých by se neobešel – ať už se to týká potravy, domova, ošacení nebo používaných nástrojů. Existenční vlastnění však není v konfliktu s bytím. Je ale třeba mít stále na paměti, že pocit trvalého vlastnictví je pouhou iluzí založenou na mylném předpokladu trvalé, nezničitelné substance. „Když se zdá, že mám všechno, ve skutečnosti nemám nic, protože moje vlastnění, řízení objektu je pouze přechodným momentem v procesu žití.“[str. 108]

Na opačném pólu stojí modus bytí. Ten je ovšem hůře popsatelný, neboť bytí nemůžeme popsat jako věc, nikdo nedokáže přesně vyjádřit výraz zájmu, nenávisti nebo výrazy obličeje – samo prožívání je nepopsatelné. Bytí je aktivita vnitřní, tvořivá, nejedná se o pouhé zaneprázdnění. Podmínkami modu bytí jsou pak nezávislost, svoboda a přítomnost kritického rozumu. “'Bytí' vyžaduje vzdát se vlastní egocentričnosti a sobectví, nebo řečeno slovy mystiků – stát se 'prázdným' a 'chudým'.“[str. 108] To však pro společnost silně ovlivněnou modem vlastnění není jednoduché. Lidé neví, že „…když se vzdají berly majetku, budou moci začít užívat své vlastní síly a chodit sami. Brání jim v tom iluze, že nedokáží chodit sami a že by upadli, kdyby se neopírali o věci, které mají.“[str. 108]

Jako důležitý je podáván rozdíl mezi aktivitou a pasivitou, jelikož pasivita vylučuje bytí. Aktivitu Fromm chápe jako „…obecně vzato společensky uznané chování, jehož výsledkem je příslušná sociálně užitečná změna.“[str. 109] Tedy nikoli pouze chování, ale především člověka za chováním a klade důraz na rozlišení, zda jsou lidé aktivní protože jsou hnáni vnitřním nutkáním nebo vnější silou – tedy jsou spíše pasivní. „Z nedávných současníků žádný neviděl pasivní charakter moderní aktivity tak pronikavě jako Albert Schweitzer, který ve svém zkoumání rozpadu a obnovy civilizace spatřil, že moderní člověk je nesvobodný, nedokonalý, nesoustředěný, patologicky závislý a 'absolutně' pasivní.“[str. 117]

„My, lidské bytosti, máme podstatnou a hluboce zakořeněnou touhu být: vyjadřovat své schopnosti, být aktivní, mít vztah k ostatním, uniknout z vězení sobectví.“[str. 121] To by nás mělo motivovat ke sdílení a obětování, ovšem tato lidská ochota je aktivována spíše válkou a utrpením než běžnými situacemi období míru, které podporují hlavně sobectví. Tuto ochotu můžeme nalézt snad ještě u členů určitých profesí, jako jsou například lékaři, ovšem i tady se postupně vytrácí. Jak shrnuje sám autor: „…čistá a intenzivní touha po sdílení, dávání a přinášení oběti nepřekvapí, pokud vezmeme v úvahu podmínky existování lidského druhu. Překvapuje však takové potlačení této potřeby, že akty sobectví se staly v průmyslových (a mnoha dalších) společnostech pravidlem a akty solidarity výjimkou.“[str. 128]

Další rozdíl mezi vlastnickým modem a modem bytí Fromm ukazuje na jistotě a nejistotě. Člověk lpící na majetku spoléhá na to co má, protože to zná, znamená to pro něj jistotu a nechce dělat žádné kroky do neznáma. Přesto takoví lidé obdivují hrdiny, kteří mají odvahu opustit to, co mají – majetek, rodinu a odcházejí, postupují vpřed. Chtěli by být také takovými jako oni, ale mají strach, bojí se – zlodějů, hospodářských změn, revolucí, nemoci, smrti, lásky, svobody, neznáma – jestli jsou tím, co mají a ztratí to, kým pak jsou? V modu vlastnění jen dokladem chybného způsobu života. Naopak v modu bytí „jestliže jsem tím, kým jsem, a nikoliv tím, co mám, nikdo mne nemůže o něco připravit nebo ohrozit moji jistotu a můj pocit identity.“[str. 131]

Nadějí pro autora je jen fakt, že existují mladí lidé, kteří nedokáží vystát přepych a sobectví které je obklopují, a vážně se zabývají změnou vlastnického modu v modus bytí. Věří, že jich je více než pár rozptýlených jedinců a že „…představují nový trend překračující vlastnickou orientaci většiny.“[str. 95]

III. Nový člověk a nová společnost

V úvodu třetí části se Fromm zabývá náboženstvím a charakterem společnosti. Lidská bytost podle něj potřebuje mapu přírodního a sociálního světa, aby nebyla zmatená a mohla se zorientovat, ovšem krom mapy je zapotřebí rovněž cíl, který nám říká kam máme jít. Poukazuje na to, že každý máme své 'náboženství', aniž si to možná uvědomujeme. Pojem náboženství jak ho používá Fromm nutně neznamená, že se přikláníme k některému z velkých náboženství, ale chápe ho v jeho prožitkové, subjektivní orientaci.

Dále si klade otázku, jestli je západní svět křesťanský. Základními vlastnostmi křesťanského mučedníka jsou bytí, dávání, sdílení, ale „dějiny Evropy a Severní Ameriky jsou navzdory konverzi k církvi historií dobývání, hrdosti, chtivosti; naše nejvyšší hodnoty jsou: být silnější než ostatní, být vítězem, dobýt druhé a vykořisťovat je. Tyto hodnoty se shodují s naším ideálem 'mužnosti'; mužem je pouze ten, kdo dokáže bojovat a dobývat; každý, kdo není silný v použití síly, je slabý, tj. 'nemužný'.“[str. 165] Za křesťanskou fasádou tedy vzniklo nové industriální náboženství, které pramení z charakterové struktury moderní společnosti. Přesto není jako náboženství rozpoznáváno.

Zmíněná struktura moderní společnosti je ovlivněna především tržním prostředím, kde se člověk stává pouhým zbožím na trhu osobností. „Cílem tržního charakteru je úplné přizpůsobení – být žádaný za všech podmínek trhu osobností. Lidé s tržním charakterem dokonce ani nemají své ego …, o které by se mohli opřít, které by jim patřilo a neměnilo se. Své ego neustále mění dle principu: 'Jsem takový, jak si přejete'.“[str. 172] Nejen že nemají váhu věci, ale stejně nahraditelní jsou i přátelé nebo milenci, protože k nikomu z nich člověk nemá žádný hlubší vztah.

„…současná kulturní a společenská struktura se řítí do katastrofy, ze které může vzniknout pouze nová renesance 'mnohem úžasnější než ta původní'; …musíme sami sebe obnovit v nové víře a postoji, pokud nechceme zahynout.“[str. 187] Takto Fromm prezentuje Schweitzerovy závěry a uvádí také charakteristické závěry o 'současné situaci světa' jak je vidí Paul Ehrlich a Anne Ehrlichová: přelidnění je překážkou pro řešení lidských problémů; mezní schopnosti produkovat jídlo již bylo dosaženo; snaha dále zvyšovat výrobu zhorší prostředí; zvýšení pravděpodobnosti epidemií a nukleární války; zásadní řešení předpokládá dramatickou a rychlou proměnu v lidských postojích, avšak neexistuje všelék.

Jak bylo již řečeno, jediným řešením se jeví změna lidského charakteru, které klade Fromm tyto podmínky [str 194]:

  1. Trpíme a uvědomujeme si to.
  2. Rozpoznali jsme původ našeho špatného stavu.
  3. Rozpoznali jsme, že existuje způsob, jak překonat náš špatný stav.
  4. Abychom překonali svůj špatný stav, musíme akceptovat, že se budeme řídit určitými normami života a proměníme své současné životní návyky.

Je pozoruhodné, že tyto čtyři body odpovídají čtyřem vznešeným pravdám, které jsou základem Buddhova učení. Ten je však vztahuje na celou lidskou existenci, nejen na překonání individuální a sociální 'krize'. Z podobného principu také vychází Marxova idea záchrany.

Dále popisuje charakterové rysy nového člověka (ovšem neprezentuje žádné návrhy, návody jak by se člověk mohl oprostit od vlastnického modu a směřovat k nastíněným rysům), například: ochota vzdát se forem vlastnictví a plně být; důraz na to co člověk je, místo na touze mít; být plně přítomen tam, kde člověk je; respekt před životem; žít bez uctívání idolů a iluzí; nejvyšším cílem života učinit vlastní růst a růst bližních; neklamat a nebýt klamán; poznávat sebe sama; poznání, že snažit se tohoto dosáhnout znamená jen jinou formu chtivosti, vlastnění.

Při formování nové společnosti Fromm vidí jako nezbytné vytvoření nové vědy o člověku, odstranění centralizace, neomezený růst je třeba nahradit růstem výběrovým pro omezení rizik ekonomické katastrofy. Přenést motivaci z materiálního zisku na psychické uspokojení a poskytnout lidem základní jistotu. „Dle mého přesvědčení závisí naše budoucnost na tom, zda – za předpokladu, že si lidé uvědomí současnou krizi – se nejlepší duchové zmobilizují, aby se věnovali nové humanistické vědě o člověku. Protože nic než jejich soustředěné úsilí nepomůže řešit problémy, které jsem uvedl…“[str. 202]

„Jestliže se lidé mají někdy stát svobodnými a přestat krmit průmysl patologickou spotřebou, je nezbytná radikální proměna ekonomického systému: musíme skoncovat s dnešní situací, kdy je zdravá ekonomika možná jen za cenu nezdravých lidí. Úkolem je konstruovat zdravou ekonomiku pro zdravé lidi.“[str. 203] To se, jak píše Fromm, nemůže stát přes noc, ale taková změna vyžaduje pomalý výchovný proces. Nutností je také nahrazení byrokratického managementu humanistickým a zakázání všech metod vymývání mozků v průmyslové a politické reklamě. Osvobození žen od patriarchální nadvlády, vypracování systému účinného šíření účinných informací. Pozitivním krokem by podle něj bylo zavedení zaručeného ročního příjmu a odloučení vědeckého výzkumu od okamžité aplikace v průmyslu a obraně.

Existuje ale rozumná šance pro novou společnost? Fromm uvádí některé faktory naznačující, že tato šance existuje: přibývá lidí, kteří rozpoznali, že je nutná nová etika, nový postoj k přírodě a stále více lidí pociťuje depresi, neštěstí z izolace a prázdnoty spolužití a nesmyslnost svého života, která je odrazem odcizené materiální společnosti. „Chtivost a závist jsou tak silné nikoliv proto, že mají bytostnou intenzitu, ale proto, že je obtížné odolávat veřejnému tlaku stát se vlkem mezi vlky.“[str. 229] Jde tedy o změnu společenského klimatu a hodnot, což se týká většiny obyvatelstva napříč všemi stranickými liniemi. „…jde-li o otázku života a smrti, 'rozumná šance' musí být přeměněna v 'reálnou možnost', jakkoliv malá ta šance může být.“[str. 226] „I když existují tyto nadějné faktory, šance na nezbytné lidské a společenské změny zůstávají nepatrné. …Uskutečnění nové společnosti a nového člověka je možné pouze tehdy, jestliže stará motivace ziskem, mocí a intelektem se nahradí motivací novou, motivací bytím, sdílením, porozuměním; jestliže tržní charakter se nahradí tvořivým, milujícím charakterem; jestliže kybernetické náboženství se nahradí novým radikálně-humanistickým duchem.“[str. 231]

1) Všechny citace jsou z knihy: FROMM, Erich. Mít, nebo být? 1. vydání. Praha: AURORA, 2001. ISBN 80-7299-036-5
filozofie/fromm_-_mit_nebo_byt.txt · Poslední úprava: 10.05.2013 12:41 autor: Jakub Libík