Marcus Aurelius Antoninus - Hovory k sobě

K výboru ze Senecových listů Luciliovi přidávám svůj výbor z díla dalšího velkého stoika, Marca Aurelia. „Tato morálně povzbudivá a moudrá kniha byla vždy oblíbenou četbou, zvláště v dobách pohnutých.“ [str. 24]

Jeho Hovory k sobě „obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc. Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat. Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě.“ [str. 22-23]

Výbor z Aureliových Hovorů k sobě

Všechny citace jsou z vydání z roku 2011, nakl. Arista Baset, přel. Rudolf Kuthan. Označení tučně provedeno mnou.

Je třeba mít na mysli nejenom to, že se život každým dnem krátí a že se jeho zbytek zmenšuje, ale je potřebí se zamyslet i nad tím, že i kdyby byl člověk déle živ, je přece jen nejisté, zdali potom i nadále jeho rozum stejnou měrou stačí na chápání všeho dění a na uvažování, které směřuje k poznání věcí božských i lidských. Neboť začne-li člověk na duchu tupět, pak sice ještě nepřestává jeho dýchání, trávení, vytváření představ, funkce jeho pudů a podobná činnost, avšak už předtím v něm uhasíná schopnost sebe sama ovládat, každou povinnost si ve všech bodech uvědomovat, všechny jevy náležitě rozebírat a rozjímat zejména o tom, zdali už je načase ze světa odejít, a o jiných podobných věcech, které vyžadují dokonale vytříbenou soudnost. Je třeba si tedy pospíšit nejen proto, že jsme každou chvílí k smrti blíž, ale také proto, že schopnost sledovat a chápat všechno dění utuchá už dříve. [III 1, str. 41]
Stoikové hlásali, že člověk má nejen právo, nýbrž někdy i povinnost projevit svou nezávislost na vnějších věcech a tedy i životních okolnostech dobrovolným odchodem ze světa, sebevraždou. Toho práva má užít, jestliže úvahou dospěje k přesvědčení, že z obou věcí mravně lhostejných, jako je život a smrt, mu přestal být život věcí žádoucí a stal se zavržitelnou, to je lidské přirozenosti nepřiměřenou. Sebevraždu z nerozvážnosti nebo malomyslnosti stoikové zavrhovali. [poznámky, str. 163]

Neutrácej zbytek svého života přemýšlením o jiných, jestliže to nemá vztah k něčemu obecně prospěšnému (tím se jen připravuješ o možnost jiné činnosti): tedy všelijakým hloubáním o tom, co ten nebo onen dělá a proč asi, co mluví a o čem přemýšlí a co asi má za lubem, a o jiných takových věcech, které způsobují, že se uchyluješ od sledování své vlastní vůdčí části. … [III 4, str. 42]

… Kdo dá přednost rozumu, svému to božstvu, a posvátné službě jeho vznešenosti, nebude hrát tragédii, nebude naříkat, nebude toužit ani po samotě, ani po hlučné společnosti, a – což je nejdůležitější – nebude ani na životě lpět, ani z něho utíkat a vůbec mu nebude záležet na tom, zdali jeho duše bude v těle uzavřena na delší či kratší dobu. Neboť i kdyby se měl rozloučit s životem třebas ihned, odejde tak poslušně, jako kdyby měl vykonat kteroukoli jinou věc, kterou je možno provést čestně a řádně; a jenom toho se bude po celý život vystříhat, aby svou duši nevydával napospas změnám, jaké nesluší bytosti rozumné a společenské. [III 7, str. 45]

… měj na paměti ještě to, že každý prožívá jen přítomnost – tento okamžik: všechny ostatní chvíle jsou dílem prožity, dílem v neznámu. Nepatrná je tedy doba, kterou každý žije, nepatrný je koutek země, kde žije, nepatrná je i sebedelší posmrtná sláva šířená pouhou posloupností lidiček, kteří neznají ani sebe samé, natož někoho dávno a dávno zemřelého. [III 10, str. 46]

Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti.
A proto si neustále dopřávej tohoto útulku a zotavuj se;

Napříště tedy nezapomínej se uchylovat v tento svůj malý »stateček« a především se nerozptyluj a po ničem neprahni, nýbrž buď svobodný a dívej se na věci jako muž, jako člověk, jako občan, jako smrtelný tvor! Z těch pak zásad, k nimž budeš přihlížet, měj zejména pohotově tyto dvě: zaprvé, že věci se nedotýkají duše, nýbrž trvají mimo ni v nehybném klidu, a že každé tvé znepokojení vyvěrá toliko z představy v tobě; zadruhé, že všechno to, co tu vidíš, se co nevidět přemění a pak už nebude; a kolik všelijakých přeměn jsi už sám zažil, měj stále na mysli! Vesmír – přeměna; život – představa. [IV 3, str. 49-50]

Že lidé takové a takové povahy jednají tak a tak, je přírodní nutnost. Kdo to nechce, ten jako by nechtěl to, aby fík měl šťávu. Konečně měj na paměti to, že co nevidět zemřete, ty i tvůj bližní, a že zakrátko z vás nezbude ani jméno! [IV 6, str. 51]

Máš rozum? „Mám.“ Proč ho tedy neužíváš? Neboť když ten plní svou povinnost, co jiného ještě chceš? [IV 13, str. 52]

Neveď si tak, jako bys měl žít myriády let! Nevyhnutelný osud se vznáší nad tebou. Dokud žiješ, dokud ještě můžeš, staň se dobrým! [IV 17, str. 53]

Všechno, ať jakkoli krásné, je krásné samo sebou a nic už dále nepotřebuje, neboť chvála není jeho součást. Chválou se tedy nic nestává ani horším ani lepším. Toto tvrzení platí také o věcech, kterým v širším smyslu říkáme krásné, jako například o výtvorech přírodních a uměleckých. Co je totiž vskutku krásné, čehopak má ještě zapotřebí? Právě tak ničeho jako zákon, jako pravda, jako dobrá vůle nebo mravnost. Kterápak z těchto věcí se stává chválou krásná nebo se hanbou zhoršuje? Stává se snad smaragd horším, než byl, není-li chválen? … [IV 20, str. 53]

… život je okamžik: dlužno využít přítomnosti obezřele a spravedlivě. Buď střízlivý. [IV 26, str. 55]

Jsi dušička, která se vleče s mrtvolou, jak říkal Epiktétos. [IV 41, str. 58]

Buď jak skalní útes, o nějž se láme vlna za vlnou: ale útes nepovoluje a bouře vod kolkolem usíná.
„Jaké štěstí, že se mi tohle přihodilo!“ - Nikoliv takto, ale spíše: „Jaké štěstí, že nepodléhám zármutku, ačkoliv se mi to přihodilo, a že se ani nedávám zdrtit přítomností, ani se neděsím budoucnosti!“ Neboť něco podobného bylo by se mohlo přihodit každému, ale každý by to nebyl snášel bez zármutku. … Napříště tedy nezapomínej se řídit při všem, co tě navádí k zármutku, touto zásadou: „Tohle není neštěstí, ba naopak, je štěstí, že to snáším statečně!“ [IV 49, str. 60-61]

Vždycky se ubírej cestou nejkratší; a nejkratší cesta vede ve shodě s přírodou, čímž pak všechny tvé řeči i skutky jsou zároveň ve shodě se zdravým rozumem. Takové předsevzetí tě zbavuje svízelů, váhavosti, všelijakých ohledů a pokrytectví. [IV 51, str. 61]

Honit se za nemožným je šílenství; nemožné však je, aby špatní nejednali špatně. [V 17, str. 20]

Nic se člověku nepřihází, co by podle své přirozenosti nemohl snést. Jinému se přihodí totéž, ale buď neví, že se mu to přihodilo, anebo se chce blýsknout svou neohrožeností, zachová duševní rovnováhu a zůstane nepoškozen. Bylo by tedy povážlivé, kdyby nevědomost a ješitnost více zmohly než rozumnost. [V 18, str. 69]

Jak by sis přál žít, až bys odtud odešel, tak je ti možno žít už tady na zemi. Jestliže ti to však lidé nedovolí, pak ze života třebas odejdi, ale ovšem tak, jako by se ti nedálo nic zlého! … Pokud mě arci nic takového nevyhání, zůstávám zde, svobodný člověk, a nikdo mi nezabrání činit, co chci; a já chci to, co je ve shodě s přirozeností rozumné a společenské bytosti. [V 29, str. 71]

Než se naděješ, bude z tebe popel nebo kostlivec, a pak budeš jen jméno anebo ani to ne; a jméno – toť prázdný zvuk a jeho ozvěna. A věci v životě tolik ceněné jsou nicotné, trouchnivé a malicherné a lidé jsou jako kousající se štěňata a děcka spolu se hašteřící, brzy se smějící a hned zase kvílející. A věrnost, stud, spravedlnost a pravda prchly
kams na Olymp z širého světa [úryvek z Hésiodovy básně Práce a dny]… [V 33, str. 72]

Je však ve tvé moci, aby tvůj život stále plynul pravým štěstím, jestli se dáš i pravou cestou a jí půjdeš ve svém myšlení i jednání. Toto dvojí je společné duši božské i duši člověka a každého rozumného tvora: zaprvé, že jí nikým jiným nemůže být v jejím chtění zabraňováno; a zadruhé, že své dobro zakládá v spravedlivém smýšlení a jednání a na to že se omezuje její chtění. [V 34, str. 3]

Konáš-li svou povinnost, budiž ti lhostejné, zdali přitom strádáš zimou či vedrem, zdali jsi ospalý či dosti vyspalý, zdali tě zahrnují hanou či chválou a zdali umíráš či konáš něco jiného. Neboť také umírání je jeden z našich životních úkolů; proto postačí také v této věci dobře splnit svou povinnost. [VI 2, str. 74]

Jestliže si představujeme nad upraveným masem nebo jinými pokrmy, že toto je mrtvola ryby, ono mrtvola ptáka nebo vepře; nebo zase nad falernským vínem, že tohle je trocha šťávy z vinného hroznu; nebo nad purpurovým oděvem, že to je ovčí vlna, napuštěná krví purpurového plže – tedy představy, jako jsou tyto, se dotýkají samého jádra věcí a pronikají jejich podstatou, takže vidíme, jaké ve skutečnosti jsou. A právě tak si máme počínat v celém životě a věcem, které se v naše představy příliš svůdně vemlouvají, máme snímat masku, uvědomovat si jejich bezcennost a zbavovat je hezkého zevnějšku, jakým se honosí. Neboť klamná představa je nebezpečný podvodník, a právě tehdy, když se domníváš, že se obíráš věcmi obzvláště důležitými, býváš obzvláště podváděn. [VI 13, str. 75-76]

Jestliže mi někdo dovede přesvědčivě dokázat, že nesprávně soudím nebo jednám, milerád své mínění změním; neboť hledám pravdu, kterou ještě nikdy nikdo škodu neutrpěl. Škodu mívá leda ten, kdo setrvává ve svém klamu a nevědomosti. [VI 21, str. 78-79]

Zamysli se nad tím, kolik tělesných a zároveň duševních pochodů se současně děje v tutéž chvilinku v každém z nás! A pak se nebudeš divit, jestliže ještě mnohem více, ba vůbec všechno, co se děje, je současně zahrnuto v onom jednotném veškerenstvu, kterému říkáme vesmír. [VI 25, str. 79]

Smrt: odpočinutí od smyslových rozporů, od záchvěvů chtíčů, od trmácení rozumu a od sloužení tělu. [VI 28, str. 80]

Dej pozor, abys »nezcísařštěl«: abys nenačichl císařstvím; stává se to! Zůstaň tedy prostým, dobrým, nelíčeným, důstojným, přirozeným, přítelem práva, bohabojným, dobrotivým, milujícím všechny své blízké a neoblomným v plnění svých povinností! Bojuj o to, abys zůstal takovým, jakým tě chtěla mít filozofie! … [VI 30, str. 80]

Kdykoli se chceš potěšit, v duchu si vybavuj přednosti svých současníků, jako například podnikavost jednoho, skromnost druhého, štědrost třetího a jinou ctnost někoho jiného. Neboť nic nepůsobí takové potěšení jako vzory ctnosti, které se zrcadlí v mravech našich vrstevníků a které se v jednotlivci, pokud možno, všechny slučují. A proto je také záhodno si je stále oživovat v paměti. [VI 48, str. 85]


Rozum je sám o sobě bez potřeb, ledaže si sám nějakou potřebu vytvoří: z téhož důvodu nezná znepokojení ani omezení své svobody, ledaže si je způsobí sám. [VII 16, str. 90]

O tom, co nemáš, nemysli tak, jako bys to už měl, nýbrž z toho, co máš, ber v úvahu to nejcennější, a tu si zase připomínej, jak citelně bys to pohřešoval, kdybys to neměl. Ale zároveň se měj na pozoru, aby sis takovou zálibou v oněch věcech nezvykl je tak přeceňovat, že kdybys je jednou neměl, pozbýval bys klidu. [VII 27, str. 92]

Bedlivě pozoruj minulost, ony nespočetné proměny vládnoucích mocí, a dokážeš předvídat i budoucnost. Bude totiž naveskrz téhož řádu a nebude se moci uchýlit od rytmu přítomného dění. … [VII 49, str. 95]

Měj se na pozoru, aby ses k nelidům nechoval podobně jako nelidové k lidem! [VII 65, str. 98]

Jestliže jsi prokázal dobro a někdo jiný dobra zakusil, proč se jako pošetilec sháníš navíc ještě po třetím – po slávě dobrodince nebo dokonce odplatě? [VII 73, str. 100]

… Víš přece ze zkušenosti, po kolikerém bloudění jsi nenašel životní štěstí ani v sylogismech, ani v bohatství, ani v slávě, ani v požitcích, v ničem! V čem je tedy? V konání toho, co žádá lidská přirozenost. A jak tento úkol splníš? Jestliže se budeš přidržovat zásad, z nichž vyvěrají záměry a skutky. Jakých zásad? O dobru a zlu: že totiž nic není člověku dobrem, co ho nečiní spravedlivým, rozvážným, statečným a svobodným, že nic mu není zlem, co mu nevtiskuje vlastnosti opačné. [VIII 1, str. 101]

Kdybys i zlostí pukl, přesto budou lidé stále jednat stejně. [VIII 4, str. 102]

Zaprvé: ničím se neznepokojuj! Neboť všechno se děje ve shodě s vesmírnou přírodou a zakrátko nebude z tebe nikde nic, zrovna jako z Hadriána a Augusta. A zadruhé: zahleď se upřeným zrakem k tomu nejdůležitějšímu, maje zároveň na paměti, že máš být dobrým člověkem, i co na tobě požaduje lidská přirozenost, proveď tento úkol bez rozpaků a mluv jen tak, jak uznáváš za nejspravedlivější, ale ovšem shovívavě, skromně a nepokrytecky! [VIII 5, str. 102]

Pamatuj, že je projev stejné nezávislosti změnit své mínění jako poslechnout jiného, kdo by je rád opravil. Neboť je to tvoje činnost, která se uskutečňuje podle tvého odhodlání a tvého soudu, a tedy také podle tvého rozumu. [VIII 16, str. 104]

Je-li ve tvé moci učinit něco lépe, proč to neuděláš? … [VIII 17, str. 104]

… tak jako příroda všechno, co se jí staví do cesty a na odpor, účelně obrací jinam, zařazuje na místo osudem určené a činí je součástí sebe samé, podobně i rozumná bytost dovede každou překážku přetvořit v látku své činnosti a užívat jí, k čemukoli chce. [VIII 35, str. 108]

… Nepředstavuj si případné strasti, které se třeba ještě přihodí všechny najednou, nýbrž při každé jednotlivé příhodě se ptej sebe sama: „Co je na této věci nesnesitelného a nezdolného?“ Pak se totiž jistě zastydíš doznat, že na ní nic takového není. A dále si připomínej, že tě netíží ani to, co bude, ani to, co bylo, nýbrž pokaždé to, co je; a toto přítomné se ještě zmenší, když je posuzuješ samo o sobě a svou duši usvědčíš, že nedovede zdolat pouhou maličkost. [VIII 36, str. 108]

Zbavíš-li se své domněnky, že tě to nebo ono trápí, sám se octneš v dokonalém bezpečí. … [VIII 40, str. 109]

Rmoutíš-li se něčím vnějším, pak tě vlastně nezneklidňuje toto, nýbrž tvůj soud o tom. Ale vždyť je ve tvé moci ihned ho vyhladit. Jestliže tě tedy rmoutí něco, co vězí ve tvém smýšlení, kdopak ti brání, abys své stanovisko opravil? A podobně také, jestliže se rmoutíš proto, i nekonáš to a ono, co pokládáš za rozumné: pročpak to raději nekonáš než se rmoutit?
„Ale staví se mi v cestu nezdolná překážka!“
Tím se tedy nermuť, neboť vina na tom, že to nekonáš, pak není na tobě.
… [VIII 47, str. 110-111]

Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá. [IX 5, str. 117]

Dobro a zlo rozumné a společenské bytosti nezáleží v tom, co právě prožívá, nýbrž v tom, co činí, právě jako ani její ctnost a špatnost nezáleží v tom, co prožívá, nýbrž v tom, co činí. [IX 16, str. 119]
Člověk je sám sobě zdrojem štěstí nebo neštěstí, podle toho totiž, zdali jedná ctnostně či špatně: jeho štěstí nebo neštěstí tkví jen a jen ve způsobu jeho činnosti [poznámky, str. 173]

Vnikej v rozumy lidí a uvidíš, jakých soudců se to bojíš a jací to jsou soudcové i vzhledem k sobě samým! [IX 18, str. 120]

Všechno je v ustavičném přeměňování; také ty sám se neustále přejinačuješ a v jistém smyslu »hyneš«. A vůbec celý vesmír. [IX 19, str. 120]

Kdykoli tě roztrpčí něčí nestoudnost, ihned se ptej sebe sama: „Cožpak je možné, aby nebyli ve světě nestoudní?“ Není to možné! Nežádej tedy nemožnosti; … A totéž si uvědomuj i u člověka úskočného, věrolomného a vůbec u každého jakkoli chybujícího. … [IX 42, str. 125]

Všechno, co tě v životě potkává, potkává tě tak, že to buď můžeš snášet, nebo nemůžeš snášet. Jestliže se ti tedy něco přihodí, co snášet můžeš, nereptej, nýbrž snášej to, jak jen můžeš; pakli se ti přihodí něco, co snášet nemůžeš, ani potom nereptej, neboť tak tě to zdolá dříve. … [X 3, str. 127-128]

Je-li někdo na omylu, vlídně ho pouč a ukaž mu, v čem chybuje. Nedovedeš-li to, přičti to za vinu sobě [své nedostatečné trpělivosti, svému nerozumu]; nebo ani sobě ne! [výsledek tvého poučování není vždy v tvé moci] [X 4, str. 128]

… Klid a zároveň hybnost, mysl jasná a zároveň soustředěná – takové jsou vlastnosti člověka, který se ve všem řídí rozumem. [X 12, str. 132]

Přestaň už vykládat o tom, jaký asi má být dobrý člověk: raději už jím buď! [X 16, str. 132]

Každou jednotlivou věc, kterou pozoruješ, si představuj, jak se už rozkládá a přeměňuje, postupně tlí či se rozptyluje; čili že je určena – podle přirozenosti každé věci – k pozvolné smrti. [X 18, str. 133]

Zdravé oko má vnímat všechno, co je viditelné, a nesmí říkat: „Rádo bych barvu zelenou,“ neboť to je znamení churavých očí. … Právě tak zdravý rozum má být připraven na všechny příhody. Rozum, který říká: „Kéž i mé děti zůstanou naživu!“ a „Kéž všichni mé skutky chválí!“ - to je ono oko, které hledá jen zelené, nebo ony zuby, které chtějí jen měkké! [X 35, str. 137]

Pohrdá mnou někdo? Jeho věc. Moje věc je, abych nebyl přistižen, že činím nebo mluvím něco hodného opovržení. - Nenávidí mě někdo? Rovněž jeho věc. Ale moje věc je, abych byl shovívavý a laskavý ke každému a abych byl ochoten právě tomu člověku ukázat jeho omyl, aniž jsem ho zahanboval nebo se honosil tím, že ho snáším, nýbrž upřímně a vlídně. … [XI 13, str. 142-143]

… Vůbec upřímný a dobrý člověk musí být takový, že každý, jakmile k němu přistoupí, v tu chvíli to chtěj nechtěj vycítí. Strojená upřímnost je zákeřná dýka. Nic není odpornější než vlčí přátelství; toho se varuj ze všeho nejvíc! Kdo je dobrý a upřímný a dobře smýšlí, ten to má vepsáno v očích docela znatelně. [XI 15, str. 143]

Mnohokrát jsem se podivil tomu, že každý má sice sebe sama raději než všechny ostatní, ale že si svého mínění o sobě váží méně než mínění ostatních lidí. … O tolik více dbáme svých bližních, co si asi budou o nás myslet, než svého vlastního soudu. [XII 4, str. 151]

Zvykej si konat i to, nač si netroufáš! Vždyť i levice, k ostatním výkonům nedostatkem zvyku neobratná, otěží vládne rázněji než pravice. Přivykla tomu. [XII 6, str. 152]

Všechno záleží na tvé představě, a ta je ve tvé moci. Zbav se tedy, jestli chceš, své představy a jako plavci, který objel předhoří, objeví se ti smavá hladina, všechno klidné a nezvlněný záliv. [XII 22, str. 154]

Přihlížet k tomu, co je každá věc sama o sobě jako celek, co je její hmotná podstata a co její činná síla, a z celé duše činit, co je spravedlivé, a mluvit pravdu – v tom je spása života. A jestliže řadíš dobrý čin k dobrému, takže mezi nimi není ani nejmenší mezery, co jiného z toho vyplyne než radost ze života? [XII 29, str. 157]

filozofie/marcus_aurelius_antoninus_-_hovory_k_sobe.txt · Poslední úprava: 13.09.2015 22:18 autor: Jakub Libík