Kde hledat štěstí?

Být šťastný – onen blažený stav, po kterém prahneme celý život, den co den. Mnohdy se nám ale nedaří jej dosáhnout, ač se po něm pídíme sebevíc. Kde tedy štěstí hledat? Kde začít?

Věci – štěstí nám mohou přinést věci. Koupíme si něco, po čem jsme dlouhou dobu toužili a jsme šťastní. Ale takto nabyté štěstí nám dlouho nevydrží, rychle nás opouští a toužíme zase po jiné věci a nebudeme šťastni, dokud ji nezískáme. Hledáme tedy jiné zdroje. Úspěch – tady bychom mohli pořídit lépe. Podaří se a získáme zaměstnání, po kterém jsme toužili, jsme úspěšní. Teď je to s pocitem štěstí již lepší, ale opět se brzy vytrácí, hledáme si další cíle úspěchu, ale nakonec nám nezbude než se poohlédnout po stabilnějším zdroji. Lidé (naši blízcí) – jednak jsme šťastni již z toho, že je máme, ale i oni nás mohou dělat šťastnými skutky svými – budeme se dělat šťastnými navzájem. Zaměříme se tedy na rodinu, najdeme si přátele a jsme tak šťastní. Opět se nám podařilo situaci vylepšit, ale stále to není ono, lidé zklamou, zradí, odejdou. Občas máme i pocit, že štěstí spíše ubývá. Jsme bezradní, nešťastní, co teď?

Rozhlédneme se znovu a hledáme nejstabilnější zdroj který jsme schopni najít. Po dlouhém tápání přijde prozření – jsme to my. Štěstí musíme hledat v sobě. „Pravé štěstí spočívá v radostech z vlastní povahy.“ [Albert Camus] My sami jsme svým nevyčerpatelným nezcizitelným zdrojem štěstí. Známe „ducha“ svého života, zásady a postoje kterými se řídíme, budujeme svou vlastní životní filozofii. Z toho pak pramení naše radost – to, jací jsme, nás musí činit šťastnými. Pak můžeme mít radost s každou činností, která utvrzuje či rozvíjí to, co jsme, respektive KDO jsme. Věci, úspěch, nakonec i ostatní lidé nám stále mohou přinést štěstí, ale jen pomíjivé. Pouze štěstí v nás je trvalé a když si to uvědomíme a přijmeme sami sebe, můžeme být skutečně šťastní. Štěstí se nám pak zjeví i v podobě maličkostí (pohled na krásný strom v nás probudí naše vlastní štěstí) nebo přijde „jen tak“ z našeho nitra.

Bylo by krásné, kdyby to bylo tak jednoduché, že ano? Není to snadné hledat štěstí v sobě, ale není to nemožné – nakonec kdo říkal, že to snadné bude? Každý by byl nejraději, kdyby mu spadlo štěstí z nebe, ale tak to nefunguje. Sami se musíme snažit a pracovat na sobě – na svém štěstí (a nejkrásnější na tom je, že právě toto snažení nás pak může činit šťastnými).

„Je velmi nesnadné nalézt štěstí v sobě. A najít je jinde je nemožné.“ [Chamfort Sebestian Roch]


Aktualizace 13. 9. 2015

Od napsání původního článku jsem se na cestě za štěstím opět trochu posunul a rád bych nové poznatky doplnil. Původní závěr byl správný a je třeba se zaměřit na sebe, ale problém byl v tom, že jsem zkoušel štěstí stále hledat. Štěstí je stav mysli a ten je těžké najít, můžeme (musíme) si ho ale sami vytvořit. Navodit si požadovaný stav mysli - štěstí. V tomto programování mi velice pomohla kniha Moc podvědomí od Josepha Murphyho.

Budou to pomalu dva roky, co jsem se rozhodl, že jsem šťastný a veselý. Nefunguje to samozřejmě 24/7, ale řekl bych, že se mi to daří a jsem celkově šťastnější. Snažím se během dne si vícekrát připomínat, že mám být šťastný a veselý a pokud mi třeba do smíchu úplně není, tak se i bezděčně začít usmívat. Pomáhá také najít si pár „věcí“, za které jsem v životě vděčný. Může to takhle znít dost bláznivě, ale zabírá to.

I když máme problémy, nemusíme se trápit a užírat, můžeme být přesto šťastní. V duchu mého oblíbeného Tibetského přísloví (nebo to řekl Buddha, kdo ví): „Pokud má problém řešení, není třeba si dělat starosti. Pokud problém řešení nemá, pak ani starosti nepomůžou.“ Připadá mi ale, že se někdy až cíleně zaměřujeme na to, že nejsme šťastní, že nám něco stále chybí, že se vlastně chceme pořádně vykoupat v tom neštěstí a smutku. A podle toho se pak také cítíme, protože to tak vlastně chceme… Já už ale nechci. Jsem šťastný a veselý a vy buďte (a budete)… jací chcete!

„Život je sám o sobě proud štěstí.“ [Jakub Libík]

Publikováno také na blogu iDNES.

tvorba/blog/kde_hledat_stesti.txt · Poslední úprava: 13.09.2015 22:52 autor: Jakub Libík