Nástrahy velkoměsta aneb letáčníci a jiní útočníci

Skončila pracovní doba a jako každý den se vydávám na nebezpečnou misi – cestu domů. Metro je nedaleko. Dnes to musím přežít beze ztrát. Zhluboka se nadechuji a vyrážím. Jsem zaskočen dosavadním hladkým průběhem, ale tohle už znám. Je to jen klid před bouří…

„Zajímáte se o lidská práva …“
„Přispějte na psy v útulku …“
„Máte svého praktického lékaře …“
Dostávám se rovnou do otevřené palby.
Tentokrát jsem unikl, ale vchod do metra obsadili letáčníci. Zkusím ten vzdálenější.

„Záleží vám na životním prostředí …“
To bylo o fous, ale proklouzl jsem. Přidám se k většímu hloučku lidí směřujícímu na metro. To bude jistota.
„Nechte si změřit tuky …“
Jsem v zákrytu, tohle mě minulo.
Letáčnice před eskalátory mě ale opět zasáhla svým úsměvem. Nedalo se už nic dělat…

Dole v metru se ještě proplížím kolem toho bubnujícího, hrajícího na kytaru, hrajícího na flétnu a na nic nehrajícího jen tak sedícího pozorovatele a dál už je klidová zóna.
Najdu si tichý kout a čekám.
„Promiňte…“ přichází útok ze zálohy.
„Já nic nechci!“ opětuji palbu.
„… něco vám vypadlo.“
S omluvou a hloupým pocitem přebírám usměvavý leták a schovávám zpět do kapsy.

V metru samotném je relativně bezpečno. Relativně proto, že i tady už jednou přišel nečekaný odzbrojující útok: „Dáme bitku?“
A z jedoucího metra není úniku.
(Naštěstí jsme nedali, takže mohu psát tyto řádky.)

Přichází moje cílová stanice. Domov je na dosah.
To už musím zvládnout.
Vyrážím.
Udělám sotva pár kroků a někdo mě zastaví dokonce chycením za ruku. To už je ale opravdu příliš…
„Kontrola jízdních dokladů.“
Aha, tak to ano.
Vybavím kontrolu a pokračuji dál na povrch.

Pán s časopisy už mě nezaskočí. Ten tam stojí skoro každý den a útočí svým milým obličejem. Odvracím obrannou taktikou „sledování dveří, kam směřuji“. Jen neuhnout pohledem, jinak je to můj konec.

Tohle jsem dneska také zvládl, ale za rohem …
„Přispějte na děti s rakovinou….“
Tady jsem to koupil. Domů to už ale nemám daleko. Snad to už nějak dojdu.

„Máte řidičský průkaz …“
„Podepište petici …“
No ještě to mi chybělo.

Podařilo se mi proklouznout do vchodu a zabouchnout za sebou dveře. Už se jen nepozorovaně (tím myslím, abych nepozoroval) dostat přes schránky a mise bude dokončena. S rukou jako krytem před obličejem a odvrácením pohledu to zvládám. Vyberu ji zítra, den to přece počká. O slovo se hlásí myšlenka, že to takto dělám již několikátý týden a není to zřejmě úplně v pořádku. Rychle ji však zapudí představa záplavy letáků, které se dostaly do schránky i přes ostnatý drát proseb o jejich nevhazování.

Provedu ukázkový bleskový průnik do bytu a už se opírám zády o dveře v bezpečí domova. Kolikrát ale tyhle cesty draze zaplatím. Až si říkám, jestli se mi vyplatí z práce vůbec chodit domů.
Po chvíli nikam nevedoucího přemýšlení se chystám vítězoslavně vykročit do kuchyně – mise splněna – když mě přepadne hrůza. Zapomněl jsem nakoupit!
To budu muset do obchodního centra. Vchod z metra ale hlídá známý časopisář. Hlavní vchod zase střeží „Máte spořící účet …“ a i když projdu dál, tak se dostanu do křížové palby:
„Vyzkoušejte naše …“
„Kolik platíte měsíčně za telefon …“
„Mladý pane, můžu vám nabídnout …“
„Ochutnejte naše …“
To ne! To už dnes nezvládám. Již pouhá představa této kanonády je příčinou mého zhroucení. Do bezpečného bezvědomí mě doprovází už jen hlas z rádia, které slyším od sousedů.
„Hroutíte se? Dopřejte si relaxační masáž v našem …“

Zpátky do boje zase až zítra …


Publikováno také na blogu iDNES.

tvorba/blog/nastrahy_velkomesta.txt · Poslední úprava: 02.06.2012 18:29 autor: Jakub Libík