Člověk rychle zapomíná

Krátká povídka k zamyšlení o hodnotách.

Je podzimní páteční podvečer a ruch malého města pozvolna utichá, jen v jednom bytě mladého páru začínají hlasy sílit. „Rizoto! Zas rizoto, to snad nemyslíš vážně! Týden co týden, pořád to samé, to se nedá vydržet. Nemůžeš udělat těstoviny nebo co já vím, je milión jídel! Ale neee, prostě musí být rizoto!“ - „Víš, že musíme šetřit, tak vařím ze zbytků, nemusíš na mě pořád křičet,“ snaží se bránit žena z kuchyně. „Kecy! Samé kecy, tak zle na tom zas nejsme, abych si nemohl dát jednou normální jídlo! Se na to můžu vy…“ zanikají slova, jak muž vchází z kuchyně do předsíně. „Nakonec já vařit nemusím, můžeš si dělat co chceš!“ - „Kdo se tě o to taky prosil, já ne. JÁ NE! Ale to nemá smysl.“ Boty, kabát, klíče, prásknutí dveří. „To není útěk, to je pud sebezáchovy, jinak bych jí musel jednu vrazit,“ omlouvá si své jednání muž při odchodu z bytu v naději, že si venku trochu pročistí hlavu. Žena stojí sklesle s nožem v ruce u kuchyňské linky a staré dřevěné prkénko pomalu začíná vstřebávat příval slz. První velká hádka? Kdyby… spíše jedna ze sta, už je ale přestala počítat.

„A na truc se neotočím,“ honí se muži hlavou při východu před dům, „takovou radost jí neudělám. Už ji vidím jak tam stojí vylepená u okna a na tohle zrovna čeká.“ Upravil si kabát a zamířil směrem do centra. Nemohl dostat hádku z hlavy, naopak se začaly přidávat další, starší, jeho hněv a rozladěnost se jen stupňovaly. Ztratil pojem o okolí. „Má to cenu, stojí mi to za ty neustálé hádky? Prostě se sbalím a odejdu. Ale co pak, jak dál? Jen tak zahodit všechny ty roky, to nejde.“ Z jeho rozpolcenosti ho vytrhl až zvuk projíždějící sanitky, která měla namířeno k nedalekému hloučku lidí. Bylo to pro něj tak trochu vysvobození. Mírně přidal do kroku, aby zjistil, co se stalo. „Chuděrka. Ty silnice jsou dneska plné opilců.“ Zaslechl od postarší paní postávající na okraji skupinky. V tak pozdní hodinu už nebylo venku mnoho lidí, nemusel se ani moc prodírat, aby se dostal blíže k centru dění. „Tady už se nedá nic dělat,“ ohodnotil situaci jeden ze záchranářů, který se skláněl nad bezvládným tělem mladé ženy. Muž se podíval na její tvář a snad kvůli nahromaděným emocím v ní spatřil tvář své vlastní ženy. V tu chvíli mu po zádech přejel děsivý mráz, zastavilo se mu srdce i dech, zastavil se pro něj celý svět a po jeho zbledlé tváři začal stékat studený pot. Nic takového ještě nikdy nezažil.

„Pardon,“ omluvil se mladík, který do něj při odchodu omylem vrazil (zřejmě viděl už dost) a vytrhl ho tak z onoho hrůzného okamžiku. Jak dlouho to mohlo být, pár vteřin? Připadalo mu to jako celá věčnost. Podíval se znovu… „Ne, to není ona. To není ona,“ uklidňoval se. Pomalu mu začalo docházet, co se vlastně přihodilo. Děsivý prožitek ztráty milované osoby. „Už nikdy nevidět její tvář, neslyšet její smích, necítit její pohlazení. Nakonec by mi chybělo i to její debilní rizoto. K čertu! Hádáme se věčně kvůli blbostem, to není možné… to můžeme vyřešit, s tím se dá pracovat, vždyť ji přece miluju! Nesnesl bych život bez ní. Bože – díky.“ Bleskově se otočil a skoro poklusem zamířil domů. „Pro to dobré na to špatné zapomínám, nebo jak to zpívá ten Nohavica,“ pousmál se. Nikdy dřív mu hloubka té písně nedošla, nakonec je to oblíbenec jeho ženy, ne jeho. Vyběhl po schodech. „Zlato, já se omlouvám, slyšíš?“ zvolal ještě od otevřených dveří, avšak spíše mírným tónem. V kuchyni prázdno. „Slyšíš? Kde jsi?“ V ložnici… taky ne. V koupelně se svítí. „Zlato, já…“ otevřel dveře a ztratil řeč nad spatřeným výjevem. Podlaha koupelny plná krve, z vany přesahuje skleslá ruka jeho ženy. Bez života. V druhé ruce zakrvácený kuchyňský nůž. V tu chvíli mu po zádech přejel děsivý mráz, zastavilo se mu srdce i dech, zastavil se pro něj celý svět a po jeho zbledlé tváři začal stékat studený pot. Padla na něj podlaha a vše se zahalilo do tmy.

Pomalu se začíná probírat. Všechny pocity zůstávají, chlad, propocená celá košile. Zvolna otevírá oči. Právě začíná nový den a sluneční světlo si hledá cestu skrz žaluzie a dopadá na krásné tmavé vlasy jeho ženy, která leží před ním. Postel, peřina, polštář – „To byl sen, byl to jenom zatracený sen. Kriste pane, ale tak živý…“ z očí mu vyhrklo několik slz. „Miluju tě,“ zašeptal, přitiskl se k ženě a sevřel ji v objetí. „To už nikdy nechci zažít, nikdy! Nemůžu ji ztratit – ne kvůli rizotu nebo podobné blbosti.“ V hlavě se mu rodí nápady na změnu jejich vztahu, s tím se přece dá něco dělat, všechno v klidu probrat, žádné hádky. Musí se trochu změnit, to zvládne! Měl vlastně štěstí, dostat se k takovému prožitku ve snu a plně si uvědomit jeho dopady. Myslíte, že změnil přístup a vztah se naladil na vlnu harmonie? Možná na pár měsíců. Do roka přišel rozvod. A proč, ptáte se? Člověk rychle zapomíná. Kdo má to štěstí a nemusel ztrátu zažít na vlastní kůži, ale uvědomí si předem hodnotu toho co „má“ – zdraví, rodinu, partnera, přátele a další – může si jich více vážit a zavčasu k nim změnit přístup – dokud není pozdě. Je ale třeba neustále si tyto hodnoty připomínat, protože – člověk rychle zapomíná…

Publikováno také na blogu iDNES.

Diskuse

, 13.03.2010 22:06
Skvěle, originální řešení tématu "Ještě, že to byl jen sen".
FAJGW
 
tvorba/clovek_rychle_zapomina.txt · Poslední úprava: 12.02.2012 21:10 (upraveno mimo DokuWiki)