Život je hra

Povídka o tom, jak by to také mohlo být se životem. Tak pojďme hrát.

„Tak jsem si konečně našel chvíli a musím ti povyprávět o tom svém životě. Ale je toho opravdu hodně, tak to vezmu jen stručně. Jestli tě bude něco konkrétně zajímat, klidně se ptej,“ udělal v řeči pauzu. Bylo vidět, že se na chvíli zamyslel: „Měl jsem skvělý život. Rodiče byli celkem bohatí, takže dětství bylo pohádkové. Koupili mi co jsem si vymyslel, školou jsem prošel jako nůž máslem i když jsem se jí moc nevěnoval. Na druhou stranu to mělo i svoje nevýhody. Třeba většina kamarádů byla spíš koupená a já jsem je moc nezajímal, ale na to jsem přišel až později. Vlastně na univerzitě. Až tam jsem dostal rozum, ale aspoň že tak. Byl jsem dřív opravdu dost rozmazlený, skoro bych řekl fracek, ale zase jsem si to dětství užil, to se musí nechat. Dost jsem pak při škole taky cestoval, poznal různé kultury a navázal zajímavé kontakty. Dal jsem se v tu dobu dohromady s jedním kamarádem – to už byl ten pravý přítel – se kterým jsme pak založili firmu. Šli jsme do počítačů když teprve začínaly a byla to tehdy nejlepší volba. Velice rychle jsme zbohatli a pak už za nás pracovaly peníze, ve třiceti jsem byl prakticky za vodou. No a aby nebylo štěstí málo, potkal jsem i tu pravou. Nějakou dobu jsme cestovali, ale po čase tě to už přestane bavit a chceš se usadit. Spíš než dům jsme měli takový menší zámek,“ mírně se při té vzpomínce pousmál, „ a tři děti. Až nejstarší syn trochu odrostl, předal jsem mu řízení firmy. Pořád bylo třeba na to aspoň trochu dohlížet a už jsem se s tím na stáří nechtěl zatěžovat. Manželství nám stále klapalo, zdraví drželo taky, takže to byl opravdu život jako z pohádky, která trvala skoro až do mých osmdesáti let – a pak jsem umřel.“

Druhý muž, který do té doby jen mlčky poslouchal, vzdechl: „Uf, je toho na mě trochu moc. Ale víc by mě zajímalo, jak to vlastně funguje? Vždyť si byl pryč snad dva měsíce a mluvíš o osmdesáti letech?!“ – „Přesně neznám technické detaily, ale popíšu ti, jak to zhruba funguje. Musíš se dostavit k nim do centra. Vybereš si oblast, kde bys chtěl žít, a charakteristiky, které by měli splňovat tví rodiče. Jakmile se v té oblasti nějací takoví objeví, můžeš se do toho pustit. V herní místnosti ti pak nasadí na hlavu zvláštní zařízení a napojí nějaké další hadičky, ale nebolí to. Tím tě připojí do obrovského světa, žilo tam v tu dobu přes šest miliard lidí, tak si to představ. Všechno ale nejsou jen hráči. Část je umělá inteligence, ale opravdu dokonalá. Skoro bych řekl, že nemáš sebemenší šanci to rozpoznat. Většinou lidi hrají v těch vyspělejších oblastech, jako třeba já, ale někteří šílenci jdou i do těch nejhorších. Svět je to ale opravdu krásný, naprosto jiné prostředí než známe. A ten vesmír! S tím si opravdu vyhráli, není tak fádní jako ten skutečný.“

„Teď ale to nejlepší – když se tam narodíš, tak si nepamatuješ vůbec nic ze skutečného života. Respektive tam nevíš, že hraješ. Začínáš jakoby úplně nový život, ale v jiném světě. Řídíš ho pak svým vlastním vědomím, ale jsi omezený tím člověkem, kterého hraješ – tvoří se nové vzpomínky a myslíš prostě jen tak, jak to dovolí jeho mozek. Úrovně skutečného světa tedy nedosáhneš. Pak už je to na mě moc odborné, ale tvoje vlastní myšlení se tam zkrátka v rámci těchto omezení projeví. No a když tam umřeš – game over – tak ti tyhle vzpomínky zůstanou a rychle se vrátí i tvoje vzpomínky ze skutečného života. Aby v tom nebyl zmatek, tak jsou ty herní nějak utlumené, ale do toho už moc nevidím. Víš zkrátka, že to byla hra, ale skoro jako bys to prožil sám. Garantují ti samozřejmě, že se ti nic nestane po psychické ani fyzické stránce.“ – „Takhle nějak o tom psali, ale pořád jsi mi nevysvětlil ten čas.“ – „Vychází to zhruba tak, že jeden skutečný den je asi rok ve hře, ale jak je to možné, to netuším. Dožil jsem se osmdesáti, hrál jsem něco málo přes dva měsíce. Tolik se tam tedy teď lidi v těch vyspělejších oblastech dožívají. Pro nás by nebylo zase tolik ani těch osmdesát let, takže ty dva měsíce ani nepostřehneš. Navíc z nich máš vzpomínek až až. Samozřejmě si nepamatuješ ten život celý dopodrobna, to by asi ani náš mozek nezpracoval, ale i tak je toho dost. Ten Bůh to vymyslel prostě skvěle!“ – „Promiň, kdo?“ – „Bůh. Tak si říká člověk, který hru vytvořil. Opravdu génius, ale nikdo vlastně neví, kdo to ve skutečnosti je. Chce zůstat v anonymitě. Musí to ale být i docela šprýmař. Zakomponoval se i do hry. Je tam jedno náboženství – křesťanství se jmenuje – které vyznává hodně lidí a věří tomu, že svět stvořil Bůh. Taková všemohoucí vševidoucí nesmrtelná entita, prvotní hybatel, který řídí osud lidí. Ale vlastně mají tak trochu pravdu,“ pousmál se. „Bůh ten svět v podstatě vytvořil a trochu ho i řídí. Jak jsem říkal, tak všechno nejsou hráči a ten zbytek je sice umělá inteligence, ale správci je můžou trochu řídit a Bůh si občas vymyslí nějakou šílenost, co zakomponuje do světa. Ještě teda věří, že po smrti jdeš do nebe nebo do pekla, podle toho jak jsi hřešil.“ – „Jak jsem co?“ – „Aha, ty to neznáš. Prostě jestli jsi dodržoval pravidla toho náboženství, tak půjdeš do nebe, to je jakoby ideální posmrtný svět. Jestli jsi ale pravidla nedodržoval, tak se budeš smažit v pekle – pod tím si představ nejhorší možné utrpení. No a já byl taky křesťan, sice jsem to všechno tak úplně nedodržoval, ale v Boha jsem věřil – někdy bych ho opravdu rád poznal. To peklo mě ale po smrti trochu dostalo. Do hry jsi připojený v místnosti, kde to teda nevypadá zrovna vábně – s tím by mohli ještě něco udělat – tak jsem chvilku myslel, že jsem v pekle.“ Oba muži se krátce zasmáli. „Vlastní život se ti ale vrací opravdu rychle, takže se tam nezhroutíš a máš čas to všechno vstřebat, to už se o tebe pak postará obsluha a provede tě takovou rekonvalescencí, můžeš si ještě pustit shrnutí o světě, vyhledat si co by tě zajímalo, jaké jsou tam opravdu zákonitosti a tak podobně. To mě ale potěšilo úplně nejvíc. Celý život si tam totiž říkáš, jak by bylo skvělé, kdyby ti po smrti pustili nějaké shrnutí, které by uvádělo, jak to všechno skutečně bylo. Nebo že by ti někdo odpověděl na všechny otázky o světě – a opravdu. Dokonce můžeš sledovat i další průběh světa nebo shlédnout cokoli z historie. Pustil jsem si třeba svůj pohřeb – docela hezký, přišlo dost lidí. To mi připomíná, že si musím najít ženu, která hrála moji manželku. Doufám tedy, že to nebyl nějaký automat. Podle sebe vidím, že to naše vlastní vědomí život ve hře nějakým způsobem opravdu ovlivňuje, takže jestli nebyla automat a bude tak atraktivní jako ve hře, mohlo by z toho něco být i ve skutečném světě,“ než pokračoval, na chvíli se zasnil.

„Zajímavé bylo, že jsem v tom životě měl taky občas pocit, že vědomí je samostatné, jakoby oddělené od těla. Tohle víc propracovali zase buddhisti – další náboženství. Ti neměli boha, ale věřili, že svět je jenom iluze, ve které budeš uvězněný dokud… Vlastně přesně nevím, co tě z toho mělo dostat.“ – „Počkej, jak uvězněný, jako že by tě z té hry nepustili?“ zeptal se druhý muž s údivem. „To ne, to je jenom myšlenka ve hře. Jak umřeš, je prostě konec. Buddhisti ale věřili, že když zemřeš, převtělíš se zase do další bytosti. Když se nechováš správně, zase podle nějakých pravidel, tak to nemusí být ani člověk třeba. Tedy podle nich. Ale co jsem o tom četl pak po skončení hry, tak hodně pracují s myslí, meditace se tomu říká. Největší buddhističtí mistři dokázali vlastní vědomí natolik uvolnit z herního těla, že se tak trochu nabourali do systému a věděli třeba, co se stane v budoucnu. Svou postavu sice řídíš ty, takže není přesně dané, co se stane, ale jak jsem říkal – správci do dění zasahují, můžou ovlivnit akce automatů a další okolnosti světa. Rozhodně ale ne celý tvůj život. Spíš ojedinělé záležitosti, takže nemáš život napsaný jako scénář, ale je takový, jaký si ho uděláš. Každopádně mě celkem překvapilo, že se jim do systému dostali – to musel mít Bůh radost. Nakonec ti buddhisti taky nebyli tak daleko pravdě, je to vlastně taková iluze, hra, můžeš hrát víckrát, tak se vlastně převtělíš. Někdy se dokonce stalo, že si člověk ve hře vybavil minulou hru, na to jsou tam taky nějaké osoby, které zřejmě vidí do systému a umí přečíst minulost nebo i budoucnost. Asi automaty, nebo je to jenom nějaký podvod, tohle jsem si zatím moc nezjišťoval.“

„Každopádně tam nikdo netuší, o čem život vlastně je. Ale ani se nedivím. Připadá mi to, že je ten svět dost inspirovaný naší skutečnou historií, ale tak dalekou, o které už lidi teď ani neví. Teda ti co se o to moc nezajímají. Hra je to ale opravdu skvělá, nedivím se, že je tak populární.“ – „Jak dalekou historií, jak to tam teda funguje?“ – „Myslíš jak se tam vládne nebo…“ – „Třeba.“ – „Tak aspoň co jsem žil, vlastně tedy hrál, tak v tom moderním světě byla hlavním proudem pořád demokracie, jestli si ještě vybavuješ o čem to je.“ – „Trochu jo, ale na dějepis moc nejsem.“ – „Tak to nebudu moc popisovat. Prostuduj manuál, tam najdeš všechno a pořád ho aktualizují podle vývoje. Už tam sice je pár zastánců skutečné svobody, takže nějaký náznak současného skutečného fungování světa, ale ti mají před sebou ještě dlouhou cestu. I etika celkově je ještě v plenkách a od toho se odvíjí další věci, ale v té hře ti to ani nepřijde. Nebudu to moc dál popisovat, ale představ si třeba, že v té vyspělejší části světa mají hotely a další služby pro psy, kteří jsou jejich mazlíčky. Krmí je, dokonce je i oblékají. No a v těch horších oblastech umírají denně stovky dětí. To mi přišlo divné už ve hře, ale teď už nemá smysl to řešit. Kdyby to tam fungovalo úplně stejně jako ve skutečném světě, kdo by to pak hrál? Slyšel jsem dokonce nějaké zvěsti, že by měl snad svět pomalu končit, ale kdo ví co je na tom pravdy. Jestli ho chceš ještě stihnout, tak se raděj přihlas hned. Na druhou stranu – i když třeba nestihneš tenhle, určitě začnou zase nový, ale tam může jít úplně o něco jiného. Každopádně to určitě vyzkoušej – ten život stojí za to!“

Pulikováno také na blogu iDNES.

tvorba/zivot_je_hra.txt · Poslední úprava: 12.02.2012 21:10 (upraveno mimo DokuWiki)